Šťastně až do smrti

Moje bumerangy

9. února 2017 v 20:45 | Bellis

Nikdy jsem nevěděla, čím chci být. Žádná dětská přání. Pokud se nepočítá, že jsem chtěla jezdit v tanku se Šarikem a Jendou. Později stačil jenom Jenda. Nakonec jsem byla mámou na plný úvazek, možná spíš čtyřúvazek. Našel se jiný fešný tankista. Vlastně jezdil v BVP. Šarika jsme si pořídili mezi druhým a třetím úvazkem. Šťastná velká rodina, dočasně.

Hormonální koktejl změnil roztomilé děti v drzé spratky. Přemýšlela jsem, jak se jich zbavit, ale nikdo je pochopitelně nechtěl. Dalo to práci, ale umořila jsem je nakonec sama. Vymáháním slušného chování, pořádku, pravidelné docházky do školy a ty výdělečně činné i příspěvkem na domácnost. Tolik příkoří nemohli pochopitelně vydržet. Postupně se odstěhovali do pronájmů. Kde jinde než v Praze, tam je blaze. Nejmladším jsme ho pořídili sami a dobrovolně. Klid za ty peníze stál. Zato jejich peníze nepostály. Po zaplacení fitka, lístků na koncert, sobotní kalbě, dárku pro milého či nové kérce jim zbylo tak akorát na jogurt a rohlík. Cítila jsem intenzivní zadostiučinění. Navíc spolubydlící dělali bordel v kuchyni, kradli špagety, nesplachovali záchod, brali si bez dovolení jejich oblečení. Nedalo se to vydržet. Moc jsem se musela přemáhat, abych neřekla dobře vám tak.

Hormony se unavily, jako všechno, po letech návštěv spíše občasných se začali vracet překvapivě často. Asi jsme je neodhodili dostatečně daleko. Nejstarší potomek je u nás už rok. Po desetileté pauze si zabral dva dětské pokoje. Zlomený jako bumerang přiletěl zpátky. Dospělý víc než dost. Za měsíc vyletí z hnízda podruhé, nová adresa, nový partner, nový život na kopci za humny. Budete mít s tátou zase klid, dělá si legraci. Nebudeme, druhorozený se vrací do bytu po babičce na náměstí. Uzavře rodinný bermudský trojúhelník. Máš, mami, radost? Budu k vám chodit v neděli na oběd. To můžeš, stejně jsme na chalupě.

Jsem ráda, že tu budou. Jsem ráda, že mám kam zmizet. Můžu si vybrat. Kam se podějí ty další dvě, až je Praha omrzí? Je možné, že tu skončí nakonec všechny? Kdo by to řekl. Všechny moje bumerangy.

Růžový zákal

2. dubna 2016 v 9:09 | Bellis

Růžový zákal

Láska je prý slepá. Hluboký omyl, ubohá emoce v tom je zcela nevinně, to zákeřná hladina pohlavních hormonů je vždy přímo úměrná výši dioptrií. Něco jako hormonální zákal v růžovém provedení.

Tato porucha přichází nejčastěji okolo patnáctého roku a její zákeřnost spočívá v tom, že odolnost získá dospělec postupně po opakovaném prodělání stavu, který leckdy připomíná pominutí smyslů. Vždy je zasažen úsudek a rozlišovací schopnosti. A laser tady nepomůže, leda by se použil…, ale to raději nedomýšlet. Horní hranice věku, kdy hrozí reálné nebezpečí postižení růžovým zákalem, v podstatě není. Byly zdokumentovány případy, kdy devadesátiletí muži, vždy velice dobře zaopatření, uvěřili upřímné lásce dvacetiletých žen. Pokud se jejich vnukům a pravnukům urychleně nepodařilo vytunelovat rodinné firmy, nebylo později co dědit. Obecně jsou k onemocnění ve vyšším věku náchylnější muži, což souvisí právě s hladinou hormonů.

Intervence rodiny není nikdy úspěšná, matčino - já jsem ti to říkala, neber si ho/ji - nemá pražádné terapeutické účinky. Ta ubohá žena má pochopitelně pravdu, ve svém věku má dostatek zdravého úsudku, protilátek a hladinu hormonů proklatě nízko. Ovšem nikdo ji neposlechne, ani nemůže. Růžový zákal totiž oslabuje rovněž sluchové ústrojí, postižený jedinec nejen že nevidí, on navíc neslyší, zejména dobře míněné rady příbuzných a přátel. Možná záleží na frekvenci vysílaných rad, protože kdejakým blbým řečem je nasloucháno kupodivu vcelku uspokojivě.

Pokud má nemoc rychlý průběh, případně se střídá období silněji a slaběji zakalené, škody na zdraví jsou méně závažné. Stav se dá přirovnat k silnější kocovině a stačí se pořádně vyspat, případně se načas zahrabat tři metry pod zem. Pokud dojde k ukvapenému kroku manželského spojení, většinou ho lze bezbolestně ukončit po vzájemné dohodě, nejlépe právních zástupců. Možná by nebylo od věci uvažovat o rozumné lhůtě, ve které lze každé manželství anulovat pro náhlou duševní indispozici z důvodu onemocnění růžovým zákalem, což by jistě ulevilo již tak přetíženému soudnímu systému. Není náhodou, že se padesát procent manželství rozpadá, to pouze ilustruje, o jak rozšířenou nemoc se jedná. Odvážnější se nebojí mluvit přímo o pandemii růžového zákalu.

Pokud se růžový zákal rozplyne až po několika měsících či letech, znovuprozřelý/á ke svému velkému překvapení zjistí, že má manžela/lku, děti, psa a hypotéku, přičemž do útulku může dát pouze psa, který mu život ztrpčuje nejméně. S jasným pohledem i sluchem dá za pravdu matce, která si stále stojí na svém, ovšem v žádném případě se nehodlá ujmout vnoučat, syna/dcery či hypotéky. S jistým zdráháním se uvolí pečovat o psa, pokud jí to bohaté volnočasové aktivity umožní. Navíc si v mezičase nastěhovala do bytu o pět let mladšího partnera, kterého si ovšem vybrala se smysly nezkalenými žádnou barvou, proto žije v mimořádně spokojeném a všestranně aktivním svazku.

Bezbolestné řešení v těchto případech neexistuje, obecně se doporučuje udržet svazek do zletilosti potomků a přísně se po tu dobu chránit před možností recidivy nemoci, nejlépe ve stálé společnosti svých ratolístek a výpisů z banky. Zajímavým experimentem je pokus o opětovné vyvolání růžového zákalu zákonitým partnerem/rkou (v lékařském slangu se mluví o růžové hladince), což se jeví jako nejméně bolestná alternativa. Bohužel úspěšnost této metody se pohybuje v promilích, přestože se do její propagace zapojil stát i nejrůznější ziskové organizace formou např. společného zdanění manželů, příspěvků na dovolenou, krizových mediátorů, osobních poradců apod.

Někteří jedinci po opakovaném propuknutí růžového zákalu stačí během plodného období založit několik disfunkčních svazků, které se jim na rozdíl od hypoték nedaří úspěšně sjednotit. Jedná se o jistou formu závislosti, kterou zaslepenost hormony vyvolává. V konečném důsledku se mnohem dříve vyčerpají finančně než hormonálně, což vede k celkovému úpadku osobnosti a tím i atraktivitě pro případné partnery. Paradoxně jsou tak více chráněni před recidivou. Často je od abstinenčních příznaků zachrání jiný druh závislosti, který není tak devastující, ženy rády sledují nekonečné seriály, které stimulují stejná mozková centra, muži nahrazují vzrušení sledováním sportovních utkání. V každém případě není radno tuto závažnou nemoc, která na jaře propuká napříč populací, podceňovat.

Z tohoto důvodu nelze než pochválit naše domácí televizní stanice z nepřetržitého přísunu vysoce profesionálních sportovních přenosů a kvalitních původních seriálů. Kdo tvrdí, že televizní společnosti nepečují o blaho a zdraví občanů, ten si nevidí na špičku nosu, doufejme, že jen vinou dalekozrakosti Úžasný.


Systém

2. prosince 2015 v 19:29 | Bellis

Systém, chtělo to systém, nutně. Situace se vymkla kontrole jak potok po lijáku, osiřelý pokoj dcer se během pár dní proměnil v jedno dočasné odkladiště radostí. Zplihlé igelitky odmítaly stát v úhledné řadě, rozšklebené krabice odhalovaly útroby plné roztodivných vycpávek. Účtenky jak hadi plazily se po podlaze. Postel, stůl, křeslo mizely pod závějemi balíčků, krabiček, taštiček, pytlíčků.

Ze strachu, abych nezaváhala, vzala jsem o víkendu obchody i internet útokem. Dokud jsem odkládala po pokoji igelitky z kamenných prodejen, měla jsem nad zbožím navrch a přezíravý nadhled člověka, který přeci ví, co dělá. Protiútok přišel po dvou dnech, tedy spíše přijel na bílém DPD a modrém PPL, po vybalení krabic jsem se dala za zbabělý ústup. Večer jsem zamkla pokoj a sbírala odvahu. Jediné, na co jsem se zmohla, počítat, nikoli snad částku kterou jsem během pár dnů utratila, nejsem blázen a chci si zachovat zbytek zdravého rozumu, ale spočítala jsem, kolik lidiček s manželem vlastně obdarováváme. Tři rodiče vlastní, čtyři děti rovněž vlastní, jejich partnery skoro jako naše, děti dětí tj. vnoučata, bráchu a jeho rodinu (brácha je normální, má manželku a pouhé dvě děti), sebe navzájem, prostě jen ty nejbližší, osmnáct lidí beze mne, zatím. Docela mne to překvapilo.

Ráno jsem odhodlaně odemkla pokoj a vzala chaos útokem. Arch formátu A3 byl rozdělen do deseti sloupců a dvou řádků, vepsala jsem jména, vytiskla všechny objednávky. Pokoj jsem rozdělila na sektory, křeslo zastupuje Nymburk, postel vpravo Prahu, střed Kladno, levou stranu zabírají domácí. Stůl byl důkladně vyčištěn, neb poslouží jako balící centrum. Igelitky uhlazené a poskládané se vrší na polici, na radiátoru se dme mikroteňák účtenkami. Následovalo rozřazování a inventarizace, vše bylo pečlivě vepsáno do odpovídajícího sloupce a odškrtnuto, přesunuto do odpovídajícího sektoru, objednané a zatím nedodané pouze vepsáno. Chaos se proměnil v řád, pohled na seznam ihned odhalil, kdo je již "vyřízen" a kdo nikoli. Mohla jsem v klidu odejít na odpolední.

V práci jsem si spokojeně prozpěvovala koledy a již tradičně vyráběla štos jmenovek, výhoda učitelky mateřské školy. Děti nasávaly vánoční atmosféru a kolegyně při pohledu na jmenovky lehce znervózněly. Na zvědavý dotaz, proč se tvářím tak hanebně spokojeně, jsem bezelstně vylíčila, jak koordinuji nákupy dárků pro osmnáct příbuzných. Nejprve se hluboce zamyslely, pak konstatovaly, že osmnáct předškoláků je vlastně stejný počet a tím pádem se nemám co vytahovat, když mám trénink z práce. Můžu tedy hravě naplnit osmnáct punčoch na Mikuláše, on mě ten humor přejde.

Nepřešel, otevřu si láhev vína, pustím si Strážce galaxie a začnu balit jednotlivé sektory. Mám jen jeden malilinkatý problémeček. Kam všechny ty zatrolené balíčky do Vánoc schovám. Přeci jen občas v sektoru Praha, domácí, Kladno nocují dcery. Myslím, že budu muset probrat skříně, vysmýčit pod postelí a srovnat špajz. Hned zítra vypracuji harmonogram, hlavně to chce mít pořádný systém.

Soužití

13. listopadu 2015 v 19:19

Těsné soužití dvou naprosto odlišných živočišných druhů může narážet na nečekané komplikace. Muž a žena.

Když se číslo na displeji digitální váhy začalo nebezpečně podobat číslu mého ročníku, přibyla mi na čele další rovnoběžka. Proč si to nepřiznat, vyhlídka na kategorii "stará, tlustá" mi na klidu zrovna nepřidala. Učinila jsem neodkladně důkladná opatření, abych se stala kandidátkou na kategorii "stará, štíhlá". Panika byla hned poloviční. Krize si žádá tvrdou ruku a ta dopadla na nejcitlivější místo, kuchyň.

Přísně kritický zrak se z digitální váhy přesunul do útrob naší lednice a špajzky. Dost podřizování se chutím spřáteleného masožravce, dost uchovávání nebezpečných kalorických bomb. Učiním přítrž nebezpečnému terorismu tukem a cukrem. Již plynulé přesunování se mezi jmenovanými uložišti a popelnicí nastartovalo můj metabolizmus. Bez sebemenší lítosti jsem se rozloučila s trvanlivými potravinami, které pamatovaly několik předsedů vlád, o ministrech školství nemluvě. Za nimi letěly všechna rozdělaná dochucovadla, úžasné polotovary pro strýčka příhodu, archivní koření a podobně.

Můj choť lehce zneklidněl, jakmile zjistil, že zmizely dvě sklenice sádla a v jeho oblíbené poličce mu zbyla jen hořčice a rajský protlak. Možná doufal, že mne prostě jen přepadla potřeba vygruntovat, co se dá, a zásoby v sobotu doplním čerstvou várkou. Svým způsobem by měl pravdu.

Při nejbližším týdenním nákupu v hypermarketu zahájil naší standardní trasu mezi regály. Jsme sehraná dvojka a vše probíhá podle léty propracovaného postupu. Choť má pod palcem nápoje, uzeniny, sýry, pečivo, zná moje chutě lépe než ty své, otázky jsou čistě formální, většinou.

"Chceš vzít nějakou Plzeň?"
"Ne, díky."
" Chceš vzít goudu, šunku?"
"Ne, díky."
"Mám ti vzít bagetu?"
"Ne, díky."

Moje odpovědi ho naprosto vykolejily, oblíbené regály jsem minula bez povšimnutí. Pohled do vozíku začínal být znepokojivý, ještě stále bylo vidět dno. Další zastávka v oddělení ovoce zelenina, jež je v mé kompetenci, choti potvrdila neblahé tušení, nastanou změny, a nebudou se mu líbit.

"Co to je?"
"Dýně hokaido."
"To máš do školky na halloween?"
"Ne, na polívku."
"Bože!!!"
" Co to je?"
"Hlíva ústřičná."
"Na co to máš?"
"Na kuskusoto."
"Cože???"

S lítostí se ohlédl za uzeninami vyrovnanými na táckách.

"Kup si na svačiny, co chceš, na mě nekoukej, " dodávala jsem mu odvahu a přihodila jsem do koše zázvor, citróny a česnek.

"To je dobrý, já nic nechci, ještě mám doma jedny sardinky," odtušil a v duchu počítal, zda mu vyjde alespoň jedna na den.

"Jak chceš, dojdu si pro něco na snídaně," zašilhala jsem k bio koutku a nechala vozík u sýrů, třeba si dodá odvahu.
Po čtvrt hodině se přijel podívat, kde vězím. S povděkem jsem zasypala hermelín a Veselou krávu náručí pytlíčků, krabiček, lahviček a konečně zaplnila dno. Choť zvědavě zkoumal obsah barevných sáčků.

"Co to je, ty budeš sázet feferonky?"
"Ne, to je kustovnice, to se jí."
"A na co máš ty semínka?"
"To je len a příst nebudu."
"Ty teď nebudeš jíst nebo co?"
"Jen se neboj, budu jíst víc než ty."
"Tak to určitě, protože já nebudu mít co."

Za týden, při dalším nákupu, se už na nic neptal. Zaplnil vozík rychlostí blesku. Opět okupuje svou poličku v lednici. Ale přeci jen, červík pochybností vrtá a dloube. Jak se někdo může pořád ládovat a přitom si v klidu hubnout.

"Hele, a je ta kaše fakt dobrá?"
"Mně chutná, ale ty si jez klidně ty svoje salámy."
"A ten jogurt s vločkama, myslíš, že bych se to taky naučil?"
"Asi ne, to by tě zabilo, zůstaň si u paštiky."
" To říkáš schválně, takový sajrajty, já už to kupovat nebudu."
"Jak chceš, to je tvoje věc."
"Jo a mohla bys zase udělat tu dýňovou polívku, byla fakt výborná."
"Chtěla jsem dělat buřtguláš."
"Prosím tě, to nevíš, co dávaj do těch buřtů? Ty mě snad chceš zabít nebo co. Udělej dýňovku, jo?"

Choť už se nediví ničemu, vtipy o slepicích mu došly, asi nerad poslouchá ty o čuňátku a popelnici. V ráji je klid a mír, zatím. Jestli mi sáhne na zrní, bude vážně zle.

 
 

Reklama