Mistrovství světa ve skoku do řeči

11. dubna 2017 v 8:30 | Bellis |  Z třídní knihy

Mistrovství světa ve skoku do řeči

zažívá rodič od té doby, co nadějný potomek dá dohromady větu holou. Výměna nejzákladnějších informací se svou drahou polovičkou stává se zdlouhavou procedurou. Opravdu má běžná věta tolik slov, aby poskytla mrňavému Cicerovi tolik příležitostí k utvrzení se ve své nadvládě nad nebohými rodiči? Přeci nebudeme omezovat broučka v rozvoji, když ve dvou letech konečně přestal posuňkovat. Ráno dychtivě, dopoledne trpělivě, v poledne netrpělivě, večer už s největším sebezapřením k němu obracíme svou tvář sotva oddálí rtíky. Ono má vždy co říci, je tak roztomilé, vtipné, chytré, vnímavé. (Opravdu jsem tu otravnou příšeru porodila já? A můžu ji vrátit?)

Velkáčům myšlenky pádí jak Pendolino, jsme ve včera, dnes a zítra současně, maláč je na vyšším levelu, techniku mindfulness ovládá mistrovsky. Tady a teď, všechno musí okamžitě ven, ani co na srdci to na jazyku není dost. Ona se ta slova k srdci vlastně nemají šanci dostat, leda by udělala velikou objížďku ústního otvoru. Ti nejzdatnější dokonce mluví rychleji, než myslí a rodičům nezbývá než doufat, že se ta jednosměrka časem otočí. Ovšem to neznamená, že někdy v budoucnu budou mít šanci dokončit větu. Protože ho nechali, aby trénovalo od mala a poctivě skok do řeči. A rezignovali na umění naslouchání druhým. Z neznalosti nebo záměrně. Ať žije volná výchova.

Zažívám to neustále, odpoledne přiběhne maminka, stojí ve dveřích třídy, odhodlaně se nadechne a začne:

"Dobrý den, paní učitelko …"

"Mamíííí!"

" Ahoj Pepíčku, počkej, já potřebuju …"

"Já jsem udělal vlaštovku!!"

"…říct paní učitelce…"

"A nakreslil jsem na ní vlajku!"

"…že zítra…"

"A Fanda mi ji zmuchlal!!"

"…ráno jdeme…"

"Tak jsem ho praštil!!!!"

"… na logo..."

"A zmuchlal jsem mu tu jeho!!!!!"

"…pedii…"

"A co jsi mi dneska koupila?"

"Pepíku, jdi okamžitě do šatny a převlíkni se!!!!!"

Mělo by mi být té uhoněné maminky líto? Popravdě ani ne, naučila Pepíčka mluvit, ale neučí ho naslouchat, respektovat ostatní. A to je možná daleko větší fuška. Nikdy prckovi neřekla to, co jsem jako malá slyšela od mámy, táty, babičky v obchodě, na poště, na návštěvě - nech nás domluvit, dospělým se do řeči neskáče. Koho opravdu lituju, to jsou kolegyně z prvních tříd, představa třídy plné mistrů skoku do řeči je děsivá. A ještě děsivější je představa, že z těch skokánků budou skokani třeba v parlamentě.


A jestli chcete vědět, jak to dopadlo s Pepíčkem, tak samozřejmě v šatně dostal lízátko. Nějak mu máma tu pusu zalepit musí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 10. srpna 2017 v 17:55 | Reagovat

Podobnou maminku máme na dvorku, ale většinou to záleží na její náladě.
A tak do řeči skáče víc a víc dětí, protože tamtěm to prochází.
No a vida, mám námět na článek, takže děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama