Duben 2017

Škodolibá houpačka

12. dubna 2017 v 6:06 | Bellis |  Z třídní knihy

Učitel je jednou nohou neustále v maléru, druhou rovnou v kriminále. Uhlídat pytel blech ve stohu je určitě mnohem lehčí práce, než sledovat najednou třídu předškoláků na zahradě. Některé děti by potřebovaly omotat bublinkovou fólií nebo rovnou molitanem. A pak překvapí i ti zdatní jedinci, co běžně nezakopávají na čisté rovině, pravda, ti už takřka vymizeli, ale sem tam se nějaké potenciální nemotovidlo najde. Alespoň u nás na vsi. Jsme statečné učitelky a necháváme dětem hodně volnosti, snad i proto se zatím nikdo nezmrzačil.

Občas překvapí, jak rozdílné děti se skamarádí a utvoří nerozlučnou dvojku, nerespektujíc rozdílnost pohlaví, rasy, náboženství ani váhy. Tak se nám Kája, pěkně narostlá kučeravá tmavovláska, dala do kupy s éterickým, podměrečným blonďáčkem Dáňou. Běžně bez sebe nedají ani ránu, ovšem když vylezou na překlápěcí houpačku, pro pět ran do čepice, to se dějí věci.

Kája běhá celoročně v sukních a kabátcích do půli lýtek, což na herních prvcích vytváří zajímavé situace. Dáňa je klučík vymazlený od maminky - módní guru, nosí bílé kotníčkové botky, bundičky do pasu s nezbytnou kožešinou, vystajlovaný účes, tak trochu křehulka. Na houpačce spolu tráví hodně času, snad aby jim ostatní dali pokoj, Kája posedává většinou dole, Dáňa vlaje většinou nahoře, ale snaží se oba. Kája se odráží jako divá a Dáňa se pokouší alespoň na milisekundu dotknout bělostnými podrážkami země.

Posledně se dožadoval někdo z ostatních Kájiny pozornosti a zavolal na ni z průlezky. Ta jako vždy trůnila v nejnižším bodě houpací dráhy, otočila se víc, než měla, smekla se a omotala okolo klandru, na kterém seděla. Tím odlehčila svou půli a Dáňa si nečekaně kecnul na zem. Byl nenadálým volným pádem tak překvapen, že se zapomněl pořádně držet a cvaknul si zubama. Ani Kája na tom nebyla zrovna nejlíp, neb se jí sukně zachytila za sedátko a Dáňův prudký sestup jí vytáhl zadek nahoru, takže to vypadalo, že dělá stojku. Začala sebou mrskat, Dáňu zase odlepila od země a protože ten si kontroloval chrup, nedržel se madla a žuchnul na zem. Kája to rovněž vzdala, vyprostila sukni ze sedátka a skončila na všech čtyřech. Osvobozená houpačka se překlopila a zpečetila Dáňův osud dobře mířenou ranou na šišku. Přestal si počítat zuby a chytil se za hlavu. To už se houpačka odrazila od jeho super kožešinové bambule a klepla na druhé straně Káju přes zadek. Přísahala bych, že se ta dřevěná potvora škodolibě ušklíbla.

Přemýšlela jsem, zda by mohla jedna houpačka utlouct dvě děti najednou, naštěstí se ty naše moudře odklidily z jejího vražedného dosahu. Zdusila jsem výbuch smíchu, ale i tak mi vytryskly slzy a abych se těm chudákům nesmála nahlas tlumeně jsem si kvílela do dlaní. Děti byly víc vyděšené ze mě, než z přestálých útrap, nic je prý nebolí a všechno je v pohodě. Učitelka, co brečí na zahradě opravdu není osoba, které by chtěly ukazovat boule. Jasně že se rychle oklepaly, za chvíli už zase na houpačce poletovala sukně a nadskakovala bambule. Ale já stále bojuji s pokušením zavolat od stolku na Káju.




Mistrovství světa ve skoku do řeči

11. dubna 2017 v 8:30 | Bellis |  Z třídní knihy

Mistrovství světa ve skoku do řeči

zažívá rodič od té doby, co nadějný potomek dá dohromady větu holou. Výměna nejzákladnějších informací se svou drahou polovičkou stává se zdlouhavou procedurou. Opravdu má běžná věta tolik slov, aby poskytla mrňavému Cicerovi tolik příležitostí k utvrzení se ve své nadvládě nad nebohými rodiči? Přeci nebudeme omezovat broučka v rozvoji, když ve dvou letech konečně přestal posuňkovat. Ráno dychtivě, dopoledne trpělivě, v poledne netrpělivě, večer už s největším sebezapřením k němu obracíme svou tvář sotva oddálí rtíky. Ono má vždy co říci, je tak roztomilé, vtipné, chytré, vnímavé. (Opravdu jsem tu otravnou příšeru porodila já? A můžu ji vrátit?)

Velkáčům myšlenky pádí jak Pendolino, jsme ve včera, dnes a zítra současně, maláč je na vyšším levelu, techniku mindfulness ovládá mistrovsky. Tady a teď, všechno musí okamžitě ven, ani co na srdci to na jazyku není dost. Ona se ta slova k srdci vlastně nemají šanci dostat, leda by udělala velikou objížďku ústního otvoru. Ti nejzdatnější dokonce mluví rychleji, než myslí a rodičům nezbývá než doufat, že se ta jednosměrka časem otočí. Ovšem to neznamená, že někdy v budoucnu budou mít šanci dokončit větu. Protože ho nechali, aby trénovalo od mala a poctivě skok do řeči. A rezignovali na umění naslouchání druhým. Z neznalosti nebo záměrně. Ať žije volná výchova.

Zažívám to neustále, odpoledne přiběhne maminka, stojí ve dveřích třídy, odhodlaně se nadechne a začne:

"Dobrý den, paní učitelko …"

"Mamíííí!"

" Ahoj Pepíčku, počkej, já potřebuju …"

"Já jsem udělal vlaštovku!!"

"…říct paní učitelce…"

"A nakreslil jsem na ní vlajku!"

"…že zítra…"

"A Fanda mi ji zmuchlal!!"

"…ráno jdeme…"

"Tak jsem ho praštil!!!!"

"… na logo..."

"A zmuchlal jsem mu tu jeho!!!!!"

"…pedii…"

"A co jsi mi dneska koupila?"

"Pepíku, jdi okamžitě do šatny a převlíkni se!!!!!"

Mělo by mi být té uhoněné maminky líto? Popravdě ani ne, naučila Pepíčka mluvit, ale neučí ho naslouchat, respektovat ostatní. A to je možná daleko větší fuška. Nikdy prckovi neřekla to, co jsem jako malá slyšela od mámy, táty, babičky v obchodě, na poště, na návštěvě - nech nás domluvit, dospělým se do řeči neskáče. Koho opravdu lituju, to jsou kolegyně z prvních tříd, představa třídy plné mistrů skoku do řeči je děsivá. A ještě děsivější je představa, že z těch skokánků budou skokani třeba v parlamentě.


A jestli chcete vědět, jak to dopadlo s Pepíčkem, tak samozřejmě v šatně dostal lízátko. Nějak mu máma tu pusu zalepit musí.