Nekonečná cesta

7. února 2017 v 22:22 | Bellis

Tehdy se mi chtělo chvílemi brečet a taky jsem na sebe měla vztek. A strach, ne o sebe, ale o děti. Byl to můj nápad, ta blbost, proč mi ho nikdo nevymluvil? U nás v údolí u řeky bylo mladé jaro, sluníčko, nad hlavou modro. Po zimě mne všechno táhlo ven, do kopců. Po obědě, až nám slehne, uděláme velikonoční túru kolem Protrženky, slabých jedenáct kilometrů. Cestou skočíme do Berounky na svařáka, do pěti jsme na chalupě. Uděláme něco pro zdraví, všichni nadšeně souhlasili.

Prvních pár kilometrů se šlapalo pěkně, pozvolna na hřeben, jak jinak, kolem silnice ležely zbytky sněhové břečky, ale asfalt byl většinou suchý. Čím výš jsme stoupali, tím víc a znepokojivě sněhu přibývalo, už se nekrčil jen podle cesty. Z lesa se roztahoval přes asfaltku a jen tam, kam zasvítilo sluníčko, nerad vyklízel pozice. Mokrý, těžký, ledový. Děti nám utekly dopředu hned na začátku, vždycky nasadily tempo a my za nimi vláli, tři postavičky se nám za chvíli ztrácely v zákrutách. Šly tuhle trasu tolikrát, že jsme jim mohli zavázat oči. Na Protržku zbýval kilometr, dva a my tušili průšvih, v botách nám ledově čvachtalo. Kdyby někdo z nás dospělých měl kouska rozumu, tak jsme to otočili a za hodinu jsme mohli být u kamen, v suchých ponožkách. Došel nám humor i nálada, ale hlavně nám někam došly děti. Mohli jsme jen doufat, že se na přehradě zastaví. Šlapali jsme dál.

Zastavily u cedule, boty skrz naskrz mokré, byly jsme v slabé půlce cesty. Někdo se hecnul, přeci to neotočíme, teď už je to stejně jedno, půjdeme dál. Blbci, volové. Šli jsme, nedošlo nikomu z nás chytrolínů, že sněhem se nedá pěšinou přes les, musíme po magistrále. Další kilometr navíc. Pěkně mezi běžkařskými stopami, okolo nás občas projel nějaký osamělý jezdec. Nikdy mi nebyla taková zima na nohy, voda v botách bublala, občas jsme zapadli až ke kolenům. Děti se sotva vlekly, kalhoty až pod zadek nacucané. V našich stopách ve sněhu se dělala ledová jezírka. Z azurového nebe se stával soumrak a cesta neubývala. Z milovaných hor se rázem vyklubal nepřítel. Byly jsme na cestě přes tři hodiny, než jsme došli k prvním chalupám. Zbývaly dva trýznivé kilometry, naštěstí už jenom dolů. Vzali jsme zavděk zkratce po Mariánských schodech, i když jsme si na kamenech mohli natlouct. Hlavně rychle dostat děti do tepla, do suchého a pořádně je nalít čajem a nakrmit.

Nohy se mi klepaly únavou, zasněžené schody jsem seskákala ani nevím jak, sníh naštěstí zase ubýval. Pěšinou jsem běžela napřed na silnici, po asfaltu poklusem v gejzírech vody z bot, už mi nepřišla tak studená. Vlítla jsem do chalupy, skopla promáchané trekovky, zapnula konvici a roztopila kamna. Na podlaze zůstávaly mokré šlápoty. Servat ze sebe mokré podkolenky byla docela práce, nohy jsem měla vylouhované, plné varhánků a překvapivě horké. Jak jsem byla vděčná za kožešinové pantofle od maminky. Než dorazil zbytek osazenstva, byla jsem nachystaná s dekami a horkým čajem. Rvaly jsme dolů všechno promočené oblečení, z dětí a pak ze sebe. Balili se do suchého, výjimečně zahnali ratolesti s jídlem do postelí k televizi pod duchny a modlili se, aby z toho byla nejvýš rýma.

Nechápu to, ale nikdo tu šílenou cestu neodstonal, později večer jsme ve dvojích ponožkách seděli v kuchyni, mastili karty, pili grog a cpali se chlebíčkama. Po radiátorech jak prapory poražených viselo kde co, v loužičkách u kamen stály vyčítavě boty. A stály tam dlouho. Nikdy nezapomenu na pocit, kdy se konec cesty zdá v nedohlednu, kdy každá minuta trvá věčnost a na tu úlevu, když je zpátky doma, v bezpečí, teple a pohodlí. Je fajn, mít se kam vrátit. To bych přála všem.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 7. února 2017 v 22:40 | Reagovat

Máte na co vzpomínat a hlavně děti, až budou vláčet někam svoje děti a budou jim o tomhle výletě vyprávět... :-)

2 yourcupoftea yourcupoftea | 7. února 2017 v 23:53 | Reagovat

A právě na takové situace se pak nejlíp u krbu vzpomíná :)

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 8. února 2017 v 0:46 | Reagovat

Kdysi dávno po podobném zážitku, lila moje maminka grog i do nás, ubohých dětiček.
Pravda, můj zážitek je letní a je ze Šumavy a ne z Jizerek, ale je jen matný...
Byla jsem sotva pětileté dítko, opojené alkoholem, protože táta tenkrát říkal, že to je jen krátký deštík...
A zabloudil...
Celodenní liják, pokles teplot z pětadvaceti na sedm stupňů a desítky kilometrů v nohách...
Jo, jsou to zážitky, na které se nezapomíná :-)

4 Ornella van Cor Ornella van Cor | Web | 8. února 2017 v 8:18 | Reagovat

Pěkné, hlavně že to opravdu nikdo neodstonal, to by byla pěkná patálie. Podobný zážitek naštěstí jako nelyžař a nehoral nemám, ale z dětství pamatuji na tak promočené boty, že než jsme mohli jít znovu sáňkovat, pomalu už roztál všechen sníh. :-)

5 Eliss Eliss | Web | 8. února 2017 v 8:36 | Reagovat

Hlavně že není nikdo nemocný 8-)

6 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 8. února 2017 v 12:14 | Reagovat

Asi to tak mělo být, měli jste si to projít celé. Nakonec to dobře dopadlo, a to je dobře. :-)

7 Radka Radka | E-mail | 8. února 2017 v 14:05 | Reagovat

[1]: Děti vzpomínají rády, to je fakt, prý to byla docela sranda, když Mára nechal botu v závěji i s ponožkou, ani jsem si tehdy nevšimla, nejspíš ji zase nazul :-)

[2]: To je pravda, v teple a suchu to jde nejlíp ;-)

[3]: Taky krasný zážitek, jo hory, to se prostě v Polabí nezažije.
Vlastně se mi vynořilo, jak nás profesor na lyžáku zamotal na běžkách u Železné Rudy někde v lese. Prkénka praskala, vázání se odvazovala, kuchařky sušily večeři v troubě, Sněženky a Machři. Ale přežili jsme všichni, ani profesora kolegové neutloukli :-D

[4]: On ten sníh taky nic nevydrží;-). Nám stačila na malér závěj u transformátoru cestou do školy, prostě jsme si museli skočit. Babička nám nařezala a pak do bot ládovala noviny, do rána to jen tak tak vyschlo, ale co naplat, boty jsme měli jen jedny. No a šli jsme do školy zase kolem transformátoru :-D

[5]: Naopak jsme se otužili, pěkně odspoda ;-)

[6]: Jak se říká, když je blbá hlava, trpí celé tělo, tehdy nohy hlavě určitě řekly svoje 8-)

8 Jana Jana | E-mail | Web | 8. února 2017 v 16:28 | Reagovat

Úplně jsem se otřásala při tvém líčení útrap. Tohle jsem občas také zažívala, když jsem jako malá běhala po lesích se psama a s koňma ... Nikdy jsem nešla stejnou cestou zpět ...

9 pavel pavel | Web | 9. února 2017 v 18:26 | Reagovat

Konec dobrý, všechno dobrý. :-D

10 Radka Radka | E-mail | 9. února 2017 v 18:44 | Reagovat

[8]: Chybami se člověk učí, tedy když je přežije 8-)

[9]: .. to si nechám vytesat na hrob :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama