Únor 2017

Ledové trápení

10. února 2017 v 22:22 | Bellis


Někomu zamrzne auto, jinému nálada, zmrazují se ryby, zelenina, platy. Mně zamrzla práce. Rozpaluje mne to doběla. Druhý týden jen dřepíme uvnitř, maximálně obkroužíme blok. Může za to hřbitovní kvítí, přerostlo nám přes hlavu. Už jsem podala oficiální žádost, zkrátit, bez milosti. Celou zimu se k nám sluníčko nedostane, nakoukne po ránu, slabé, neduživé a pak marně zkouší prostrčit alespoň prstíček skrz hradbu tújí. K čemu jsou dobré, kromě stínu pro nebožtíky? Dávno dvojnásobně přerostly plot po celé jižní straně. Vítaný sníh, pěkně poctivě udusaný, se po jednodenní oblevě proměnil v kluziště dekorované kamínky a klacíky. Pasti na mamuty.

Co rozhodně nezamrzlo, potřeba dětí hýbat se. Ve třídě dostávají solidní ponorku, jdou si po krku, jak laboratorní krysy v těsné kleci. Preventivně jsem odklidila z jejich dosahu tkaničky a těžké tupé předměty. Pastelky pro jistotu neostřím, nůžky jsou na zvláštní povolení. Výhled není optimistický, ledového Arendellu se hned tak nezbavíme, tady láska nepomůže. Jen ta k dětem, možná vydržím do jara a ani jedno neuškrtím. Anebo koupím pytel soli, bez soli to není ono, posolím si celou zahradu. Jinak se můžu jít klouzat.








Moje bumerangy

9. února 2017 v 20:45 | Bellis |  Šťastně až do smrti

Nikdy jsem nevěděla, čím chci být. Žádná dětská přání. Pokud se nepočítá, že jsem chtěla jezdit v tanku se Šarikem a Jendou. Později stačil jenom Jenda. Nakonec jsem byla mámou na plný úvazek, možná spíš čtyřúvazek. Našel se jiný fešný tankista. Vlastně jezdil v BVP. Šarika jsme si pořídili mezi druhým a třetím úvazkem. Šťastná velká rodina, dočasně.

Hormonální koktejl změnil roztomilé děti v drzé spratky. Přemýšlela jsem, jak se jich zbavit, ale nikdo je pochopitelně nechtěl. Dalo to práci, ale umořila jsem je nakonec sama. Vymáháním slušného chování, pořádku, pravidelné docházky do školy a ty výdělečně činné i příspěvkem na domácnost. Tolik příkoří nemohli pochopitelně vydržet. Postupně se odstěhovali do pronájmů. Kde jinde než v Praze, tam je blaze. Nejmladším jsme ho pořídili sami a dobrovolně. Klid za ty peníze stál. Zato jejich peníze nepostály. Po zaplacení fitka, lístků na koncert, sobotní kalbě, dárku pro milého či nové kérce jim zbylo tak akorát na jogurt a rohlík. Cítila jsem intenzivní zadostiučinění. Navíc spolubydlící dělali bordel v kuchyni, kradli špagety, nesplachovali záchod, brali si bez dovolení jejich oblečení. Nedalo se to vydržet. Moc jsem se musela přemáhat, abych neřekla dobře vám tak.

Hormony se unavily, jako všechno, po letech návštěv spíše občasných se začali vracet překvapivě často. Asi jsme je neodhodili dostatečně daleko. Nejstarší potomek je u nás už rok. Po desetileté pauze si zabral dva dětské pokoje. Zlomený jako bumerang přiletěl zpátky. Dospělý víc než dost. Za měsíc vyletí z hnízda podruhé, nová adresa, nový partner, nový život na kopci za humny. Budete mít s tátou zase klid, dělá si legraci. Nebudeme, druhorozený se vrací do bytu po babičce na náměstí. Uzavře rodinný bermudský trojúhelník. Máš, mami, radost? Budu k vám chodit v neděli na oběd. To můžeš, stejně jsme na chalupě.

Jsem ráda, že tu budou. Jsem ráda, že mám kam zmizet. Můžu si vybrat. Kam se podějí ty další dvě, až je Praha omrzí? Je možné, že tu skončí nakonec všechny? Kdo by to řekl. Všechny moje bumerangy.


Nekonečná cesta

7. února 2017 v 22:22 | Bellis

Tehdy se mi chtělo chvílemi brečet a taky jsem na sebe měla vztek. A strach, ne o sebe, ale o děti. Byl to můj nápad, ta blbost, proč mi ho nikdo nevymluvil? U nás v údolí u řeky bylo mladé jaro, sluníčko, nad hlavou modro. Po zimě mne všechno táhlo ven, do kopců. Po obědě, až nám slehne, uděláme velikonoční túru kolem Protrženky, slabých jedenáct kilometrů. Cestou skočíme do Berounky na svařáka, do pěti jsme na chalupě. Uděláme něco pro zdraví, všichni nadšeně souhlasili.

Prvních pár kilometrů se šlapalo pěkně, pozvolna na hřeben, jak jinak, kolem silnice ležely zbytky sněhové břečky, ale asfalt byl většinou suchý. Čím výš jsme stoupali, tím víc a znepokojivě sněhu přibývalo, už se nekrčil jen podle cesty. Z lesa se roztahoval přes asfaltku a jen tam, kam zasvítilo sluníčko, nerad vyklízel pozice. Mokrý, těžký, ledový. Děti nám utekly dopředu hned na začátku, vždycky nasadily tempo a my za nimi vláli, tři postavičky se nám za chvíli ztrácely v zákrutách. Šly tuhle trasu tolikrát, že jsme jim mohli zavázat oči. Na Protržku zbýval kilometr, dva a my tušili průšvih, v botách nám ledově čvachtalo. Kdyby někdo z nás dospělých měl kouska rozumu, tak jsme to otočili a za hodinu jsme mohli být u kamen, v suchých ponožkách. Došel nám humor i nálada, ale hlavně nám někam došly děti. Mohli jsme jen doufat, že se na přehradě zastaví. Šlapali jsme dál.

Zastavily u cedule, boty skrz naskrz mokré, byly jsme v slabé půlce cesty. Někdo se hecnul, přeci to neotočíme, teď už je to stejně jedno, půjdeme dál. Blbci, volové. Šli jsme, nedošlo nikomu z nás chytrolínů, že sněhem se nedá pěšinou přes les, musíme po magistrále. Další kilometr navíc. Pěkně mezi běžkařskými stopami, okolo nás občas projel nějaký osamělý jezdec. Nikdy mi nebyla taková zima na nohy, voda v botách bublala, občas jsme zapadli až ke kolenům. Děti se sotva vlekly, kalhoty až pod zadek nacucané. V našich stopách ve sněhu se dělala ledová jezírka. Z azurového nebe se stával soumrak a cesta neubývala. Z milovaných hor se rázem vyklubal nepřítel. Byly jsme na cestě přes tři hodiny, než jsme došli k prvním chalupám. Zbývaly dva trýznivé kilometry, naštěstí už jenom dolů. Vzali jsme zavděk zkratce po Mariánských schodech, i když jsme si na kamenech mohli natlouct. Hlavně rychle dostat děti do tepla, do suchého a pořádně je nalít čajem a nakrmit.

Nohy se mi klepaly únavou, zasněžené schody jsem seskákala ani nevím jak, sníh naštěstí zase ubýval. Pěšinou jsem běžela napřed na silnici, po asfaltu poklusem v gejzírech vody z bot, už mi nepřišla tak studená. Vlítla jsem do chalupy, skopla promáchané trekovky, zapnula konvici a roztopila kamna. Na podlaze zůstávaly mokré šlápoty. Servat ze sebe mokré podkolenky byla docela práce, nohy jsem měla vylouhované, plné varhánků a překvapivě horké. Jak jsem byla vděčná za kožešinové pantofle od maminky. Než dorazil zbytek osazenstva, byla jsem nachystaná s dekami a horkým čajem. Rvaly jsme dolů všechno promočené oblečení, z dětí a pak ze sebe. Balili se do suchého, výjimečně zahnali ratolesti s jídlem do postelí k televizi pod duchny a modlili se, aby z toho byla nejvýš rýma.

Nechápu to, ale nikdo tu šílenou cestu neodstonal, později večer jsme ve dvojích ponožkách seděli v kuchyni, mastili karty, pili grog a cpali se chlebíčkama. Po radiátorech jak prapory poražených viselo kde co, v loužičkách u kamen stály vyčítavě boty. A stály tam dlouho. Nikdy nezapomenu na pocit, kdy se konec cesty zdá v nedohlednu, kdy každá minuta trvá věčnost a na tu úlevu, když je zpátky doma, v bezpečí, teple a pohodlí. Je fajn, mít se kam vrátit. To bych přála všem.