Přebrept

11. listopadu 2015 v 7:07 | Bellis |  Z třídní knihy

Ráno je v práci vždycky fofr. I když si dám půl hodinky náskok, pravidelně nestíhám. Vyhnat okny včerejší vzduch, uvařit kotel čaje. Nakopnout oba kompy, projet mail, mobil a vyhlížet omluvenky. Vytahat na stolek výtvarku, nastříhat, namíchat, naservírovat až pod nos. A celou dobu si sumírovat rozvážnou řeč pro zákonného zástupce zdatného Sedmilháře. Šrotovalo mi v mozkovně celý večer, podstatnou část noci a ráno návdavkem.

Je to jeden z vesmírných zákonů, v každé třídě je minimálně jeden prudič. Toho našeho jsme přebrali od kolegyň mrňátek s důrazným varováním, dejte si majzla, je to zmetek. Doma lže, jak když Rudé právo tiskne a rodiče lítají se stížnostmi, věřit budou vždycky jemu. Měsíc byl zdánlivě klid, chlapeček F. prozkoumával terén. Zkoušel, co mu projde, když zjistil, že toho bude málo, rozhodl se, že nám zavaří. Nasadil osvědčenou taktiku "jsem chudák". S Mar jsme si medily, jaká je letos neskutečná pohoda, sladká nevědomost.

Kreativní baron Prášil nás zatím všude líčil jako křížence Harpií a Heroda. Bral to důkladně a zodpovědně, nikoho nevynechal, byl hvězdou na logo, u dětské, u babiček, u známých. Všude s gustem vyprávěl o bití, kopání, kousání od dětí, kterému my nezodpovědné pedagožky netečně přihlížíme. Měl i důkazy, modřiny na nohách, špinavé oblečení. Otec doma skřípěl zuby, maminka F. po nocích plakala. Nikterak jim nepřišlo divné, že se oběť šikany do školky těší a domů musí být odvlečen takřka násilím. Bodejď ne, kde jinde by sehnal takový materiál. Ani je nezarazilo, že chudáček je o půl hlavy větší než ostatní, navíc má slušně našlápnuto na zápasníka sumo. Jen jediný kluk má tu drzost být o chloupek větší, za to vyfasoval natvrdo hlavní roli tyrana. Co má být co o rok starší, smrdět porád ještě ve školce a připravit ho o vypapané prvenství.

A tak se stalo, že když se mi ti dva zbuchli ve třídě hlavama při infantilní hře "Pan čáp ztratil čepičku", rozjela se fantazie nadějného scénáristy naplno. Co na tom, že on byl ten, kdo honil chudáka obviněného a málem mu rozkývanou jedničkou vlevo nahoře vykousnul kus lebky. Nevyužít čůrek krve od vykotlaného mlíčňáku by byl hřích. Z toho bude kauza školního roku. Následné chlácholení dětí, moje ošetření a pochvala za statečnost nás nikterak nemohly zachránit. Odpoledne odcházel s tričkem máznutým od krve a tragickým výrazem. Babička byla zděšena brutalitou, která vládne v českém vzdělávacím systému. Nemaje tuchy, co je o nás kde vykládáno, stavěla jsem se k události trestuhodně lhostejně. Zoubek jsem zapsala do knihy úrazů a pustila z hlavy, mamce to řeknu až ráno, nechce přeci, abychom něco řešili s babičkou.

Odpoledne se však rozjelo vyšetřování samospádem a večer nečekaně volala ředitelka, ta co nás tak důrazně varovala. Nešlo přehlédnout, jak ji těší, že na nás taky došlo, nicméně byla v obraze. Maminka F. se jí hroutila do telefonu hodinu, nás jakožto nezodpovědné osoby obešla velkým obloukem. Její verze byla malinko poupravená, postižený prý v slzách vypověděl, že byl surově zbit na zahradě pěstmi do obličeje, jak jinak přece tím velkým klukem Hromotlukem. Ostatní prý nečinně přihlíželi, rodiče volají po nápravě a zadostiučinění, zakrvácený oděv je důkaz. Čuměla jsem jak puk, zprvu. Pak jsem se začala smát, protože prostě mi to fakt přišlo vtipný. Byla jsem metr od toho ťukance a okolo dalších patnáct dětí, věděla jsem, že tohle mu prostě neprojde, ale musela jsem na ně od lesa. A tak jsem celou noc přemýšlela, vážila, převracela a osahávala každé slovíčko, které ráno řeknu. Musím být přeopatrná, jinak bude zle, hlavně je nenaštvat hned na začátku.

No a ráno, v tom zmatku u stolečku s dětmi, jsem čekala, kdo chudáčka zmláceného přivede. Do toho chodili ostatní rodičové a paní Veselá mi oznámila, že jejich Haničku odpoledne vyzvedne Kájova mamka, paní Tlustá. Píšu hned vzkaz kolegyni na lístek, co je psáno, to je dáno, a v tom nakráčí pan F., očekávaný taťka. Byl by to možná hezký chlap, shodit tak dvacet kilo. Přikulil se sebevědomě do třídy, jdu mu asertivně v ústrety a s úsměvem pravím:

"Pane Tlustý, můžu s vámi chviku mluvit?"

V ten moment zkameněl, čekal všechno možné, ale takovou urážku ani ve snu. Když se vzpamatoval, odsekával slova z ledu.

"Jak jste mi to řekla?"

Chvíli jsem nevěděla, ale pak ani to západní Německo nebylo dost daleko, jak moc jsem se toužila zahrabat pod zem.

"Omlouvám se za to pomotané příjmení, píšu vzkaz paní Tlusté a myslím na deset dalších věcí, co musím ještě vyřídit".

Je to divné, ale vzal to, postupně roztál, ukecala jsem ho a po konfrontaci dětí musel připustit, že něco nesedí. Synek přiznal, že si všechno vymyslel. Maminka se přestala trápit, že synka šikanují o hlavu menší děti a začala se trápit, že má doma magora. Pochopila, že modřiny mají i ostatní z toho, jak lítají venku, jezdí na koloběžkách a ta špína je prostě ze zahrady, kde si lezou po stromech a ryjí v písku. Na naší radu se obrátila na dětskou psycholožku, třeba potvrdí to, co my tušíme, žárlí na mladšího bráchu, chce pozornost.

Odpoledne jsem si postěžovala paní Tlusté, co mi její příjmení vymňouklo.

"No vidíte, a teď si představte, že se tak fakt jmenujete," postěžovala si ta čtyřicetikilová osůbka s mimčem v šátku.

"Jenže vy se tak sice jmenujete, ale nevypadáte, kdežto ten tatínek se tak nejmenuje, ale vypadá," utěšovala jsem ji a trochu si stěžovala.

Uznala, že má tu lepší variantu, nakonec jsou i tragičtější příjmení.

"Pan Tlustý" mne bude strašit asi i po smrti, a to jsem skutečného pana Tlustého nikdy neviděla. Zato mám "krásný" přebrept a kolegyně se móóc pobavily. Od teď pro jistotu žádného rodiče neoslovuji, každý rok se vymění, kdo si to má pamatovat. Kdo ví, co bych ještě vyvedla, máme i Báru Černou a u některých etnik by to byl fakt průšvih.





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 11. listopadu 2015 v 10:54 | Reagovat

:D Tak i když to v tu chvíli asi nebylo nic příjemného, s odstupem času na to budete s úsměvem vzpomínat.

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. listopadu 2015 v 13:10 | Reagovat

A jé, koukám, že jsem si našla nový blog do oblíbených :-)
A strašně moc se těším na další články :-)

3 Bellis Bellis | E-mail | 11. listopadu 2015 v 13:55 | Reagovat

[1]:Jo, jsem za hvězdu trapasů, ale bylo mi odpuštěno.
Dnes dokonce paní "Tlustá" přinesla šest velkých zákusků a pytel bonbónu z Lidlu pro děti k svátku synka, pěli jsme hodně štěstí zdraví, což je paradox, neb si zrovínka povídáme o zásadách zdravé stravy, teorie a praxe jak vyšitá :-)

4 Bellis Bellis | E-mail | 11. listopadu 2015 v 13:57 | Reagovat

[2]: Díky moc, budu se snažit, jak se znám, brzy zase něco vyvedu :-)

5 pavel pavel | Web | 26. listopadu 2015 v 22:34 | Reagovat

:-D  Není nad trapasy na něž po celý život nezapomeneme. :-)

6 pavel pavel | Web | 3. února 2017 v 22:07 | Reagovat

To mi vyprávěj.... moje přítelkyně je učitelka, tak vím jak to s těmi malými hazlíky je... stačí aby jeden prodil a třída je nesoustředěná. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama