Listopad 2015

Dnes naposledy

24. listopadu 2015 v 22:44 | Bellis |  Zkratkou

Sny mezi ledy.
Bdíme spolu skutečně
dnes naposledy?

Nebudou další jitra.
Kdo nesní, ten nemá zítra.



Soužití

13. listopadu 2015 v 19:19 Šťastně až do smrti

Těsné soužití dvou naprosto odlišných živočišných druhů může narážet na nečekané komplikace. Muž a žena.

Když se číslo na displeji digitální váhy začalo nebezpečně podobat číslu mého ročníku, přibyla mi na čele další rovnoběžka. Proč si to nepřiznat, vyhlídka na kategorii "stará, tlustá" mi na klidu zrovna nepřidala. Učinila jsem neodkladně důkladná opatření, abych se stala kandidátkou na kategorii "stará, štíhlá". Panika byla hned poloviční. Krize si žádá tvrdou ruku a ta dopadla na nejcitlivější místo, kuchyň.

Přísně kritický zrak se z digitální váhy přesunul do útrob naší lednice a špajzky. Dost podřizování se chutím spřáteleného masožravce, dost uchovávání nebezpečných kalorických bomb. Učiním přítrž nebezpečnému terorismu tukem a cukrem. Již plynulé přesunování se mezi jmenovanými uložišti a popelnicí nastartovalo můj metabolizmus. Bez sebemenší lítosti jsem se rozloučila s trvanlivými potravinami, které pamatovaly několik předsedů vlád, o ministrech školství nemluvě. Za nimi letěly všechna rozdělaná dochucovadla, úžasné polotovary pro strýčka příhodu, archivní koření a podobně.

Můj choť lehce zneklidněl, jakmile zjistil, že zmizely dvě sklenice sádla a v jeho oblíbené poličce mu zbyla jen hořčice a rajský protlak. Možná doufal, že mne prostě jen přepadla potřeba vygruntovat, co se dá, a zásoby v sobotu doplním čerstvou várkou. Svým způsobem by měl pravdu.

Při nejbližším týdenním nákupu v hypermarketu zahájil naší standardní trasu mezi regály. Jsme sehraná dvojka a vše probíhá podle léty propracovaného postupu. Choť má pod palcem nápoje, uzeniny, sýry, pečivo, zná moje chutě lépe než ty své, otázky jsou čistě formální, většinou.

"Chceš vzít nějakou Plzeň?"
"Ne, díky."
" Chceš vzít goudu, šunku?"
"Ne, díky."
"Mám ti vzít bagetu?"
"Ne, díky."

Moje odpovědi ho naprosto vykolejily, oblíbené regály jsem minula bez povšimnutí. Pohled do vozíku začínal být znepokojivý, ještě stále bylo vidět dno. Další zastávka v oddělení ovoce zelenina, jež je v mé kompetenci, choti potvrdila neblahé tušení, nastanou změny, a nebudou se mu líbit.

"Co to je?"
"Dýně hokaido."
"To máš do školky na halloween?"
"Ne, na polívku."
"Bože!!!"
" Co to je?"
"Hlíva ústřičná."
"Na co to máš?"
"Na kuskusoto."
"Cože???"

S lítostí se ohlédl za uzeninami vyrovnanými na táckách.

"Kup si na svačiny, co chceš, na mě nekoukej, " dodávala jsem mu odvahu a přihodila jsem do koše zázvor, citróny a česnek.

"To je dobrý, já nic nechci, ještě mám doma jedny sardinky," odtušil a v duchu počítal, zda mu vyjde alespoň jedna na den.

"Jak chceš, dojdu si pro něco na snídaně," zašilhala jsem k bio koutku a nechala vozík u sýrů, třeba si dodá odvahu.
Po čtvrt hodině se přijel podívat, kde vězím. S povděkem jsem zasypala hermelín a Veselou krávu náručí pytlíčků, krabiček, lahviček a konečně zaplnila dno. Choť zvědavě zkoumal obsah barevných sáčků.

"Co to je, ty budeš sázet feferonky?"
"Ne, to je kustovnice, to se jí."
"A na co máš ty semínka?"
"To je len a příst nebudu."
"Ty teď nebudeš jíst nebo co?"
"Jen se neboj, budu jíst víc než ty."
"Tak to určitě, protože já nebudu mít co."

Za týden, při dalším nákupu, se už na nic neptal. Zaplnil vozík rychlostí blesku. Opět okupuje svou poličku v lednici. Ale přeci jen, červík pochybností vrtá a dloube. Jak se někdo může pořád ládovat a přitom si v klidu hubnout.

"Hele, a je ta kaše fakt dobrá?"
"Mně chutná, ale ty si jez klidně ty svoje salámy."
"A ten jogurt s vločkama, myslíš, že bych se to taky naučil?"
"Asi ne, to by tě zabilo, zůstaň si u paštiky."
" To říkáš schválně, takový sajrajty, já už to kupovat nebudu."
"Jak chceš, to je tvoje věc."
"Jo a mohla bys zase udělat tu dýňovou polívku, byla fakt výborná."
"Chtěla jsem dělat buřtguláš."
"Prosím tě, to nevíš, co dávaj do těch buřtů? Ty mě snad chceš zabít nebo co. Udělej dýňovku, jo?"

Choť už se nediví ničemu, vtipy o slepicích mu došly, asi nerad poslouchá ty o čuňátku a popelnici. V ráji je klid a mír, zatím. Jestli mi sáhne na zrní, bude vážně zle.


Přebrept

11. listopadu 2015 v 7:07 | Bellis |  Z třídní knihy

Ráno je v práci vždycky fofr. I když si dám půl hodinky náskok, pravidelně nestíhám. Vyhnat okny včerejší vzduch, uvařit kotel čaje. Nakopnout oba kompy, projet mail, mobil a vyhlížet omluvenky. Vytahat na stolek výtvarku, nastříhat, namíchat, naservírovat až pod nos. A celou dobu si sumírovat rozvážnou řeč pro zákonného zástupce zdatného Sedmilháře. Šrotovalo mi v mozkovně celý večer, podstatnou část noci a ráno návdavkem.

Je to jeden z vesmírných zákonů, v každé třídě je minimálně jeden prudič. Toho našeho jsme přebrali od kolegyň mrňátek s důrazným varováním, dejte si majzla, je to zmetek. Doma lže, jak když Rudé právo tiskne a rodiče lítají se stížnostmi, věřit budou vždycky jemu. Měsíc byl zdánlivě klid, chlapeček F. prozkoumával terén. Zkoušel, co mu projde, když zjistil, že toho bude málo, rozhodl se, že nám zavaří. Nasadil osvědčenou taktiku "jsem chudák". S Mar jsme si medily, jaká je letos neskutečná pohoda, sladká nevědomost.

Kreativní baron Prášil nás zatím všude líčil jako křížence Harpií a Heroda. Bral to důkladně a zodpovědně, nikoho nevynechal, byl hvězdou na logo, u dětské, u babiček, u známých. Všude s gustem vyprávěl o bití, kopání, kousání od dětí, kterému my nezodpovědné pedagožky netečně přihlížíme. Měl i důkazy, modřiny na nohách, špinavé oblečení. Otec doma skřípěl zuby, maminka F. po nocích plakala. Nikterak jim nepřišlo divné, že se oběť šikany do školky těší a domů musí být odvlečen takřka násilím. Bodejď ne, kde jinde by sehnal takový materiál. Ani je nezarazilo, že chudáček je o půl hlavy větší než ostatní, navíc má slušně našlápnuto na zápasníka sumo. Jen jediný kluk má tu drzost být o chloupek větší, za to vyfasoval natvrdo hlavní roli tyrana. Co má být co o rok starší, smrdět porád ještě ve školce a připravit ho o vypapané prvenství.

A tak se stalo, že když se mi ti dva zbuchli ve třídě hlavama při infantilní hře "Pan čáp ztratil čepičku", rozjela se fantazie nadějného scénáristy naplno. Co na tom, že on byl ten, kdo honil chudáka obviněného a málem mu rozkývanou jedničkou vlevo nahoře vykousnul kus lebky. Nevyužít čůrek krve od vykotlaného mlíčňáku by byl hřích. Z toho bude kauza školního roku. Následné chlácholení dětí, moje ošetření a pochvala za statečnost nás nikterak nemohly zachránit. Odpoledne odcházel s tričkem máznutým od krve a tragickým výrazem. Babička byla zděšena brutalitou, která vládne v českém vzdělávacím systému. Nemaje tuchy, co je o nás kde vykládáno, stavěla jsem se k události trestuhodně lhostejně. Zoubek jsem zapsala do knihy úrazů a pustila z hlavy, mamce to řeknu až ráno, nechce přeci, abychom něco řešili s babičkou.

Odpoledne se však rozjelo vyšetřování samospádem a večer nečekaně volala ředitelka, ta co nás tak důrazně varovala. Nešlo přehlédnout, jak ji těší, že na nás taky došlo, nicméně byla v obraze. Maminka F. se jí hroutila do telefonu hodinu, nás jakožto nezodpovědné osoby obešla velkým obloukem. Její verze byla malinko poupravená, postižený prý v slzách vypověděl, že byl surově zbit na zahradě pěstmi do obličeje, jak jinak přece tím velkým klukem Hromotlukem. Ostatní prý nečinně přihlíželi, rodiče volají po nápravě a zadostiučinění, zakrvácený oděv je důkaz. Čuměla jsem jak puk, zprvu. Pak jsem se začala smát, protože prostě mi to fakt přišlo vtipný. Byla jsem metr od toho ťukance a okolo dalších patnáct dětí, věděla jsem, že tohle mu prostě neprojde, ale musela jsem na ně od lesa. A tak jsem celou noc přemýšlela, vážila, převracela a osahávala každé slovíčko, které ráno řeknu. Musím být přeopatrná, jinak bude zle, hlavně je nenaštvat hned na začátku.

No a ráno, v tom zmatku u stolečku s dětmi, jsem čekala, kdo chudáčka zmláceného přivede. Do toho chodili ostatní rodičové a paní Veselá mi oznámila, že jejich Haničku odpoledne vyzvedne Kájova mamka, paní Tlustá. Píšu hned vzkaz kolegyni na lístek, co je psáno, to je dáno, a v tom nakráčí pan F., očekávaný taťka. Byl by to možná hezký chlap, shodit tak dvacet kilo. Přikulil se sebevědomě do třídy, jdu mu asertivně v ústrety a s úsměvem pravím:

"Pane Tlustý, můžu s vámi chviku mluvit?"

V ten moment zkameněl, čekal všechno možné, ale takovou urážku ani ve snu. Když se vzpamatoval, odsekával slova z ledu.

"Jak jste mi to řekla?"

Chvíli jsem nevěděla, ale pak ani to západní Německo nebylo dost daleko, jak moc jsem se toužila zahrabat pod zem.

"Omlouvám se za to pomotané příjmení, píšu vzkaz paní Tlusté a myslím na deset dalších věcí, co musím ještě vyřídit".

Je to divné, ale vzal to, postupně roztál, ukecala jsem ho a po konfrontaci dětí musel připustit, že něco nesedí. Synek přiznal, že si všechno vymyslel. Maminka se přestala trápit, že synka šikanují o hlavu menší děti a začala se trápit, že má doma magora. Pochopila, že modřiny mají i ostatní z toho, jak lítají venku, jezdí na koloběžkách a ta špína je prostě ze zahrady, kde si lezou po stromech a ryjí v písku. Na naší radu se obrátila na dětskou psycholožku, třeba potvrdí to, co my tušíme, žárlí na mladšího bráchu, chce pozornost.

Odpoledne jsem si postěžovala paní Tlusté, co mi její příjmení vymňouklo.

"No vidíte, a teď si představte, že se tak fakt jmenujete," postěžovala si ta čtyřicetikilová osůbka s mimčem v šátku.

"Jenže vy se tak sice jmenujete, ale nevypadáte, kdežto ten tatínek se tak nejmenuje, ale vypadá," utěšovala jsem ji a trochu si stěžovala.

Uznala, že má tu lepší variantu, nakonec jsou i tragičtější příjmení.

"Pan Tlustý" mne bude strašit asi i po smrti, a to jsem skutečného pana Tlustého nikdy neviděla. Zato mám "krásný" přebrept a kolegyně se móóc pobavily. Od teď pro jistotu žádného rodiče neoslovuji, každý rok se vymění, kdo si to má pamatovat. Kdo ví, co bych ještě vyvedla, máme i Báru Černou a u některých etnik by to byl fakt průšvih.